Reisläufeři
Historie dlouhého kopí, kterému dnes říkáme jednotně "píka", je velice stará. Prvními pikenýry byli zřejmě hoplité ve starořeckých falangách, jejichž sláva vrcholila již na přelomu 5. a 4. století před naším letopočtem (ještěže máme Wikipedii). Byli vyzbrojeni ochranným oděním, velkým štítem, krátkou sečnou poboční zbraní a údajně až šestimetrovým kopím.
Rozdíl od období, které nás zajímá, je v tom, že hoplité byli svobodní občané, většinou majetní měšťané, kteří si mohli nákladné vybavení dovolit, zatímco středověký pikenýr byl spíše na druhém konci společenského žebříčku ...
Pak se formace pikenýrů na dlouhá staletí z bojišť prakticky vytrácejí. Zdá se, že feudalismus píkám jaksi nepřál. Organizace armád vazalů (typ "puzzle"), především v období družinového státu, vytváření velkých pikenýrských jednotek neumožňovala a pokud ano, nezdá se, že byly účinné.
Situace se začala měnit v období pozdního středověku a asi není náhodou, že k tomu došlo na místech, kde bylo feudální zřízení slabé, zato se silnou pozicí bohatých měst, potažmo nebylo vůbec. Jde především o Spříseženstvo (tedy Helvetskou konfederaci, dnešní Švýcarsko) nebo Flandry (Nizozemí). Odkdy začali budoucí Švýcaři píky masivně používat, přesně známo není, protože známá vyobrazení starších bitev, především Mortgarten 1315 a Sempach 1386, jsou mladší a ukazují vojáky v odění z 15. století.
Příkladem může být uvedená ilustrace k bitvě u Mortgatrenu v Tschachtlankronik z roku 1480. Tito vojáci samozřejmě píky mají. Zmatky působí také nejednotná terminologie, protože za "píku" je označována také zbraň sesedlých Leopoldových rytířů v bitvě u Sempachu. To je ale málo pravděpodobné, spíše šlo o jezdecké kopí, dost možná i zkrácené. Tady je ve švýcarských legendách zajímavé svědectví. Rytíř Arnold von Winkelried se prý vrhl hrdinně na "píky" Leopoldových rytířů a vytvořil tak dostatečnou mezeru, kterou mohli Konfederovaní prolomit Habsburkův šik. Jméno možná pravé není, historka zřejmě ano.
Co z ní plyne? Za prvé, řada tyčovek na habsburské straně byla asi dost mělká, jinak by jedno tělo skulinu nevytvořilo (leda by akt sám měl zničující psychologický efekt) a za druhé, Konfederovaní potřebovali vytvořit průlom i proti kratším jezdeckým kopím, takže zřejmě sami měli také jen krátké tyčové zbraně, především svoje slavné halapartny (ve starší formě bez háku zvané kosíř). Můžeme tedy předpokládat, že svoje strašné šestimetrové píky ještě neměli a slavný Konfederovaný čtverec je skutečně záležitostí až století následujícího. Podle některých pramenů je prvním masovým nasazením pík bitva u St. Jakob an der Birs (1444), kde se přesile francouzské armády tehdy ještě neúspěšně postavilo asi 1500 bernských pikenýrů.
Bitva u Mortgarternu v roce 1315
TSCHACHLAN, Bendicht a Heinrich TITLINGER, 1470. Tschachtlanchronik, s. 93 [online].
Dostupné z: https://www.e-manuscripta.ch/zuz/doi/10.7891/e-manuscripta-85723
Druhá polovina 15. století předznamenala zlatý věk píky. V následujících několika desetiletích je píka královnou bitevních polí. Je útočnou zbraní, která umí rozhodnout bitvu. Rychle se pohybující leč v obraně odolné čtverce pikenýrů odolají i útoku těžké jízdy. Švýcaři vystupují v roli predátora Evropy a velké čtverce jejich žoldnéřů, Reisläuferů, porážejí jednoho souseda za druhým nebo bojují v cizích armádách. Jde především boje na západní hranici Konfederace (především dnešní kanton Vaud a Jura), které vyvrcholily v tzv. Burgundských válkách (1474-1477). Jejich cílem bylo sice zajistit území Spříseženstva, ale ve svém důsledku zlomily ambice samotného Burgundského vévodství. Připomeňme jen slavné bitvy u Murtenu (Morat) a Grandsonu (1476). Zároveň Švýcaři válčí na jihu, na prakticky neexistující hranici s Itálií. Tam se ale zapletli do mocenských sporů mezi Francouzi, Němci (podporovanými Španěly) a papežem, časem byli donuceni ke spojenectví s Francií a tím jejich samostatná úloha v této části dějin Evropy končí.
Bitva u Grandsonu v roce 1476
SCHILLING, Diepold, 1478. Amtliche Berner Chronik, vol. 3, s. 644 [online]. Bern, Dostupné z: https://www.ecodices.ch/de/searchresult/list/one/bbb/Mss-hh-I0003
Vývoj se totiž zastavit nedá, a tak František I. Francouzský vrátil slávu jízdním rytířům, když rozvrátil čtverec Konfederace u Marignana (1515) a černý prach rozhodl bitvu u La Bicoque (Bicocca, 1522). V té době se střelné zbraně prosazují stále více a tento trend nakonec zcela převládl. Italské války v první polovině 16. století však znamenají "pět minut slávy" německých pikenýrů, proslulých císařských Landsknechtů. Proti nim se Švýcaři prosadit neuměli – německá taktika byla pružnější a na svoji dobu "modernější".
Píka ztratila svoje postavení již v průběhu francouzských náboženských válek ve druhé polovině 16. století a od počátku 17. století se její úloha zcela změnila. Jednotky pikenýrů se zmenšily, pikenýři začali být standardně vybavováni přílbou a plátovou půlzbrojí a jejich role spočívala v poskytování ochrany jednotkám střelců, především mušketýrů. Pikenýr tedy ztratil do značné míry svoji mobilitu, která byla jeho velkou výhodou o sto let dříve a píka se stala především defenzivní zbraní. Po konci Třicetileté války mizejí postupně tyto jednotky úplně.
Stručná historie švýcarské pěchoty skrze důležité milníky...
Kde se vzali švýcarští pikenýři...
- Mortgarten 1315
- Laupen 1339
- Sempach 1386
- Arbedo 1422
- St. Jakob an der Birs 1444
Burgunské války a vrchol slávy
- Grandson 1476
- Murten 1476
- Nancy 1477
- Fornovo 1495
- Švábská válka 1499
Sestup z výsluní...
- Marignano 1515
- Biccoca 1522
- Pávie 1525
Autoři:
- Jan "Bídy" Biederman
- Martin "Random" Pospíšil