Pohled na víru
Pohled na víru
Náboženstvím celé západní Evropy, a tedy i Spříseženstva, bylo (odhlédnuto od židovské minority) katolictví. Reformace přišla o něco později a rozdělila kantony na katolické (např. Uri, Schwyz) a reformované (např. Bern, Curych). To se ale týká až století následujícího a období tzv. Italských válek. My žádné pochybnosti o Matce církvi nemáme.
Používané jazyky - když se konalo nějaké církevní dění, konalo se latinsky. To platí pro všechny veřejné liturgické a podobné modlitby, bohoslužebné zpěvy, žehnání (s výjimkou několika zřídkavých specifických případů) a podobně. Na druhé straně v kázáních, promluvách a jiných pastorálních úkonech, se duchovní na věřící obraceli pochopitelně v národním (a tedy srozumitelném) jazyce.
- Normální člověk latině nerozuměl, maximálně pochytil pár zkomolených kousků z liturgie (krleš z Kyrie eleison, hokuspokus z Hoc est enim corpus, atd... atd... fantazii se meze nekladou).
- Přesto ale několik základních latinských odpovědí, které se často opakovaly, člověk pochytil, i když nebyl příliš vzdělaný. Do této skupiny patří asi nejvýrazněji odpověď na kněžské zvolání "Dominus (případně Pax) vobiscum." (Pán (Pokoj) s vámi). Na to se universálně odpovídá "Et cum spiritu tuo." (A s duchem tvým).
- Čím vyšší společenské postavení, tím zběhlejší člověk v latinské liturgii a latinském ceremoniále byl.
- Pokud se člověk modlil (a jako že se modlil!), dělal to ve svém obecném jazyce.
SCHILLING, Diepold, 1478. Amtliche Berner Chronik, vol. 3, s. 644 [online]. Bern, Dostupné z: https://www.e-codices.ch/de/searchresult/list/one/bbb/Mss-hh-I0016
Nejčastější modlitbou by byl Otčenáš. Každý ho uměl a často používal. Níže uvádíme verzi v Bernštině a odpovídající znění v češtině poloviny XV. století (AV ČR). Pro opravdu vzdělané a pro srovnání dodáváme též latinskou verzi.
Üse Vater im Himu!
Heilig isch dy Name.
Dys Rych söu cho
u dy Wille wärde
im Himu u uf der Ärde.
Gib is hüt üses tägliche Brot
u vergib is üsi Schuld.
O mir vergä dene,
wo üs öppis schuldig sy.
U füehr is nid i Versuechig,
erlös üs vom Böse.
(Dir eleini ghört ds Rych u d Chraft u d Herrlichkeit i Ewigkeit*).
Amen.
Otče náš, jenž jsi v nebesiech,
osvěť se jméno tvé,
přiď královstvie tvé,
buď vóle tvá
jako v nebi, i v zemi.
Chléb náš nadpodstatný daj nám dnes,
i otpusť nám dluhy naše,
jako i my otpúštieme našim dlužníkóm,
neuvoď nás u pokušenie,
ale zbav ny ot zlého.
Amen.
Pater noster, qui es in caelis,
sanctificetur nomen tuum.
Adveniat regnum tuum.
Fiat voluntas tua, sicut in coelo et in terra.
Panem nostrum quotidianum da nobis hodie.
Et dimite nobis debita nostra,
sicut et nos dimittimus debitoribus nostris.
Et ne nos inducas in tentationem.
sed libera nos a malo.
Amen.
* Tato věta (doxologie) se překládá takto: "Neboť Tvé jest království i moc i sláva až na věky věků" a součástí původní modlitby v liturgickém použití nebyla – pokud se někdo modlil Otčenáš sám, mohl s ní modlitbu zakončit, při veřejné modlitbě se nepoužívala, takže proto ji budeme také vynechávat.
U latinského otčenáše bylo obvyklé, že se ho modlil z větší části jen kněz. "Pater noster" nahlas, pak dál potichu, "ne nos inducas in temptationem" očet nahlas, načež všichni dokončí "sed libera nos a malo. Amen." Tuto větu by také asi většina lidí uměla zpaměti.
Další častou modlitbou byla Zdrávas. Tu mám pouze česky a latinsky:
Zdráva, Maria, milosti plná,
Hospodin s tebú,
požehnaná ty mezi ženami
a požehnaný plod břicha tvého, Ježíš.
*Svatá Maria, Matko Boží,
pros za nás hříšné,
nyní i v hodinu smrti naší.
Amen.
Ave, Maria gratia plena,
Dominus tecum;
benedicta tu in mulieribus,
et benedictus fructus ventris tui, Iesus.
Sancta Maria, mater Dei,
ora pro nobis peccatoribus,
nunc et in hora mortis nostrae.
Amen.
* pokračování z dané doby AV ČR nenalezla, pokračuji tedy současným textem textem)
Křižování:
Člověk se křižoval často a při nejrůznějších příležitostech – nejen v bohoslužbě (např. kdykoliv byla zmíněna Trojice, tj. Otec, Syn i Duch svatý), ale i jako pověrečný prostředek proti všemu zlému. Frekvence užívání záležela trochu na osobních preferencích, zbožnosti apod. každého jednotlivce (platí dodnes – podívejte se někdy do Polska nebo na brazilské fotbalisty). Frekvenci křižování opravdu nelze přehnat. Správné provedení je třemi prsty pravé ruky, nejprve se dotknout na čele, pak na hrudi (cca. ve výši solaru), pak levé rameno a pravé rameno.
Pokleknutí –
Můžeme pokleknout na obě kolena nebo na pravé koleno. Z vyobrazení se zdá, že v poklekání rozhodně nebyla jednota, ačkoliv níže vyobrazení věřící jsou všichni na obou kolenou. Při modlitbě na kolenou můžeme mít ruce sepjaté před tělem nebo rozpažené do kříže. Modlit se můžeme v kleče i ve stoje. Poklekáme vždy k požehnání. V liturgické bohoslužbě platí, že kdo něco nese (kříž, prapor, svíci), ten nepokleká a pouze se ukloní hlavou, ale dobová vyobrazení často ukazují i klečící vojáky s prapory, takže i to je možné.
Líbání:
V této době bylo naprosto obvyklé, že se posvátné věci líbaly (jak je tomu dodnes v pravoslaví). Touto formou byly uctívány obrazy svatých, kříž, svaté ostatky a podobně. Podobně se mohla např. po soukromém požehnání, po zpovědi a podobně políbit žehnající ruka kněze (případně štola, resp. na ní vyšitý kříž), tuto praxi ale můžeme nechat plně dobrovolnou.
Políbení pokoje:
Na znamení křesťanské lásky a pokoje se věřící mezi sebou (při mši, případně při jiných příležitostech) také líbali. I muži s muži. Nemusíme si hrát na Brežněva, takže v našem provedení jde o dotyk tváří a polibek "do vzduchu" na jedné a pak na druhé straně. Toto políbení si nevyměňují muži se ženami, které nejsou jejich manželky nebo příbuzné!