Píka

Poté, co byla dlouho odkázána na druhé místo pro důvody spíše společenské než vojenské, od konce XIII. století pěchota začíná opět zaujímat významné místo ve válečné strategii. V XV. století může být znovu oprávněně nazývána "královnou bitevních polí". A právě této situaci se znovuobjevila píka, která zmizela na konci Antiky. Tato zbraň poznamená hluboce vojenskou historii Evropy až do počátku XVIII. století.

Zdá se, že píka se (znovu) objevila hromadně v polovině XV. století v několika konfederovaných kantonech na jihu Svaté říše římské. Tyto kantony, které později vytvořily současné Švýcarsko), bojovaly tenkrát proti centrální císařské moci a disponovaly dobře zavedenou lidovou vojenskou organizací. "Dlouhé dřevo" (le long bois) bylo velice často užívané a vyznačovalo se třemi prvky: významnou délkou (alespoň 4,5 m, z čehož je odvozen název), použitím výlučně k bodání a manipulací, která si vyžadovala obě ruce. Obecně jsou známé dvě teorie, které vysvětlují objevení píky.

První vytváří vazbu mezi píkou z XV. století a kopím (la sarisse), které používali makedonští Řekové. Ti používali oštěp jako vrhací zbraň, později ho ale prodlužovali takže se s ním už házet nedalo. Následně byl tento pěší oštěp významně prodloužen, čímž se zrodilo kopí dlouhé 5 metrů (až 7,2 m, pokud věříme Polybovi). XV. století bylo obdobím, které si velice cenilo antických předmětů, architektury a literatury jak filosofické, tak vojenské. A právě obdiv pro Antiku vedl Konfederované XV. století k užívání této zbraně.

Druhá teorie má původ v XV. století. Od roku 1403 několik kantonů, vedených Uri, postupně rozšiřovalo svoje území na jih od hory Svatého Gotharda. V roce 1422 Milánští provedli protiútok a srazili se s Konfederovanými u Arbeda (30. června 1422). Jak to bylo v té době obvyklé, část milánské jízdy sesedla bila se pěšmo. Nicméně na rozdíl od Císařských v roce 1386 u Sempachu, nezkrátili svoje jízdní kopí. Konfederovaní tak byli udržování v takové vzdálenosti, že nemohli účinně použít svoje halapartny a byli poraženi. Myšlenka dlouhé píky tak byla důsledkem lekce, kterou dostali v taženích do Val d ́Ossola.

Jakkoliv jsou tyto teorie lákavé, dospívají k uspěchaným závěrům, a je proto třeba je brát opatrně (s rezervou). Mohli by tehdejší velitelé zavést novou výzbroj čistě na základě obrázků z Antiky? Dále, bolestná zkušenost od Arbeda skutečně vyústila v rozhodnutí rady Lucernu zavést do výzbroje píku (ačkoliv to nebyla píka, která dala rozhodnou výhodu Milánským). Ale kdo může potvrdit, že právě tato jediná bitva přiměla tehdejší různorodé kantony vyvinout dobrovolným a kontrolovaným způsobem její výrobu a užívání?

Můžeme jen litovat, že tyto dvě teorie neberou v úvahu dobové společenské vazby. Šlechta, těžká jízda středověku, je výsadou mocných a tvoří ji bohatě vybavená elita. Naproti tomu pěšák pochází z lidových vrstev a může použít jen zbraně jednoduché a levné. Pěší kopí těmto potřebám odpovídá dozajista nejlépe.

Mimoto je zajímavé povšimnout si analogie mezi vývojem této zbraně v helénském Řecku (viz výše) a středověkem. Během ranného středověku je oštěp používán jednou rukou, zatímco druhá drží štít. Bojovník ho vrhá proti nepříteli, než se chopí druhého, poněkud delšího (160-180 cm). V pozdější době pěchota používala ještě delší kopí, ale ne nutně organizovaným způsobem. Je třeba počkat na Skoty s jejich slavnými "shiltrons" a vlámské proslavené milice, aby se tak stalo. Štíty už obvykle nejsou nošené, aby bylo možné zacházet se zbraní dlouhou mezi 2,5 – 3 m. Dordrechtský inventář od roku 1302 uvádí tyto zbraně pod označením "pieks" (a vojáky, kteří je používají nazývá "pikenaers"). Stejné kopí používají ostatně Konfederovaní od XIV. stoleté ale méně systematickým způsobem, než svoje známé halapartny, které je proslavily. Zdá se, že obecní milice v Itálii prodloužily délku kopí již na začátku XIV. století (je uváděna délka až 32 stop, která je srovnatelná s délkou dlouhých makedonských kopí - sarisse).

Takže, pokud vezmeme v úvahu tyto příznivé podmínky, čili armádu pěšáků a různé použití a vývoj dané zbraně v průběhu věků, masivní používání píky v XV. století se zdá být završením procesu, který můžeme považovat za "přirozený".

Píkový čtverec

Hlavní bojovou silou švýcarů byl čtverec pikenýrů podporovaný jednotkami halapartníků a střelců

Špatná válka

Během italských válek se vžilo označení stylu boje jako "špatná válka", kdy docházelo ke střetům pikenýrských čtverců proti sobě

Push the pikes